Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hafling

7. 3. 2008

Obrazek

Haflin

Původ plemene
Plemeno hafling pochází z jižního Tyrolska, z oblasti kolem městečka Bolzana.
Zde vzniklo křížením malých horských plemen zřejmě s orientálními koňmi.
Teorií o vzniku haflinga křížením různých plemen je velká spousta a často se od
sebe zásadně liší, ale v zásadě lze říci, že na místní horské koně měly vliv
především geny arabských koní (import arabské krve nebyl na konci
devatenáctého století, kdy se plemeno hafling formovalo, žádný velký
problém – Rakousko bojovalo s Turky přes pět set let), huculů a noriků.
Oblast vzniku plemene – jižní Tyrolsko – je důvodem dlouholetých sporů
mezi Rakouskem a Itálií o statut země původu. Oba státy haflinga považují za
svoje národní plemeno; jižní Tyrolsko totiž do roku 1918 patřilo pod správu
Rakousko-Uherska, ale po I.světové válce připadlo území Itálii, jejíž součástí
je dodnes. Do sporů vneslo alespoň trochu světlo nalezení důležitých
dokumentů (mezi nimi i připouštěcí lístek č.1), které dokazují, že pravda je na
straně Italů.

Jméno haflingové získali podle vesnice Haflinger (v italštině Avelengo – odtud
nejasnosti o vzniku „Aveliňského koně“, který byl dříve považován za
samostatné plemeno), za přesné místo „skutečného vzniku“ prvního haflinga
bychom však mohli považovat spíše městečko Schludern, kde se u farmáře
Josefa Folie narodil v roce 1874 hřebeček 249 Folie, od nějž jsou odvozeny
všechny krevní linie A, B, M, N, S, St a W. Dodnes je možné stáj, kde se Folie
narodil, navštívit.

Otcem tohoto hřebečka byl arabský hřebec El Bedavi XXII, který je přes
rozpory ohledně vzniku haflinga všemi dostupnými prameny považován za
jediný zdroj čistokrevného chovu. Tento plemeník byl jako pětiletý v roce 1873
připuštěn na místní klisnu Folie. Jejich potomek 249 Folie byl popsán jako
velmi ušlechtilý ryzák s hvězdou a úhořím pruhem. Jeho kohoutková výška
měřená hůlkou (KVH) byla 150 cm, obvod holeně 20,5 cm a obvod hrudi
182 cm. Měl údajně velmi dobrou mechaniku pohybu v klusu a mírný charakter.
Zanechal po sobě během svého dvacetiletého působení v chovu
velký počet chovných klisen a tři chovné hřebce (14 Folie, 37 Laas
a liz. 252/233 Hafling), ti byli všichni ryzáci s odznaky a jejich tělesné míry se
pohybovaly v rozmezí 139 a 146 cm u KVH a 169 a 176 cm u obvodu hrudi.
Obvod holeně měli všichni 20 cm. Všichni tito hřebci byli dále využiti v chovu.
Laas zanechal pouze samičí potomstvo, téměř dvacet let v chovu působil
Hafling, od něhož je odvozena linie W (Filli), ale hlavní vliv měl bezpochyby 14
Folie, od kterého se dnes odvozuje zbylých šest linií (viz schéma)

Historie chovu
Chov byl během prvních dvaceti let poměrně zanedbán, ale v roce 1897 se mu
začal věnovat vojenský velitel v záloze, major Ludwig Huyn, který prosadil kontrolu
připouštění a zavedl kontrolu připouštěcích lístků. V roce 1899 byl zaveden
na podporu čistokrevného chovu zaveden dotační program, který však
byl zrušen v roce 1918, kdy se italská část Tyrolska od Rakouska odtrhla.
Důsledkem nového státního uspořádání vznikla velmi složitá situace pro chovatele.
Většina plemeníků zůstala ve státním hřebčinci ve Stadlu v
Rakousku, v Itálii zbylo pouze pět hřebců. Naopak v Rakousku zase byl silný
nedostatek klisen a hřebci se tedy připouštěli na huculky, jejichž krev se pro
vnesení nežádoucích znaků zase musela zpětně vyčleňovat. V Itálii zase
nedostatek hřebců údajně chovatelé řešili křížením s noriky.
Do zahraničí se haflingové začali pomalu rozšiřovat již ve dvacátých letech
minulého století, kdy se začala rychle rozšiřovat chovatelská základna
(bohužel ale v té době nebyl kladen dostatečný důraz na selekci). Během
války byli haflingové v obrovské míře využíváni pro vojenské účely, což
ovlivnilo také šlechtění. Opravdový boom exportu haflingů nastal až po
mezinárodních výstavách koní v Zams (1951) a ve Veroně (dnešní Fieracavalli)
v roce 1950, kde byli haflingové prezentováni jako univerzální plemeno (v
roce 1951 byla všestrannost haflinga zakotvena také do mezinárodního
šlechtitelského cíle). K další popularizaci přispělo v roce 1969 také to, že
královna Elizabeth II. Dostala od rakouského prezidenta darem pár
haflingských klisen. V současnosti je již chov rozšířen zhruba do sedmdesáti
zemí po celém světě (mezi nimi jsou i značně exotické státy jako Bhútán,
Thajsko nebo Kolumbie). Nejvyspělejšími chovatelskými státy jsou nadále
Rakousko (zřejmě nejznámější a největší středisko chovu haflingů je
hřebčinec v Ebbsu) a Itálie.

Chov v ČR
Do českých zemí byli první haflingové údajně importováni již před druhou
světovou válkou, kdy se několik plemenných koní (mezi nimi hřebci Saturn a
Wackerle, oba po otci Filli 401) objevilo na statku farmáře Drehera v Broumové.
Ten si však svůj chov velmi hlídal a proto se krev mimo statek nijak
nerozšířila. Přesto zde bylo odchováno asi 30 hříbat. Chov však zanikl v roce
1945, kdy si koně odvezla Rudá armáda. Na území bývalého Československa
se však haflingové podle některých zdrojů objevili již dříve, a to ve dvacátých
letech u jistého pana Škody v Medzilaborcích. Chov zde však velmi záhy
zanikl, protože statkář připouštěl klisny arabským polokrevníkem (Shagya).
Haflingové také ovlivnili slavný chov huculů v Topolčiankách. Po válce sem
bylo zařazeno sedm kříženek haflinga, které pocházely z chovu hraběte
Pálfyho v Březnici u Příbrami. Mezi nimi byla také 583 Dagmar (nar. 1944 po
Campi), tato rodina však z chovu vymizela. Hřebec Campi zůstal v chovu v
Topolčiankách do roku 1937, kdy byl místo něj dovezen jiný hřebec s příměsí
krve hucula, 85 Herrman, jehož vliv na chov však po nástupu válečných let
možné dál sledovat. Naopak dodnes je v chovu zastoupena rodina kříženky
862 Dagmar (nar. 1944, původ neznámý), dovezené z výzkumné stanice pro
chov horského koně ve Zlobinách.

Také v hřebčíně na Muráni se objevila haflingská krev, a to v podobě kříženek
51 Mega (nar. 1945, zřejmě po 62 Hroby II) a 118 Irma (nar. 1944, zřejmě po
380 Gurgul). Irma po sobě do roku 1977, kdy uhynula zanechala 16 hříbat. Po
obou klisnách byli do chovu zařazeni plemeníci. Na Muráni působili také hřebci,
a to čistokrevný 635 Norton a 634 Mikado s podílem huculské krve, který byl
však po dvou letech utracen pro podezření na vozhřivku a nahrazen
čistokrevným 638 Starost. Hřebci po sobě zanechali celkem 160 potomků.

Po dlouhé přestávce, během níž situace chovu koní nepřála, byli další haflingové
do Čech importováni až po roce 1989 z Rakouska a Německa. Je ovšem nutné
podotknout, že koně, kteří k nám v té době byli dováženi byli z převážné
většiny jedinci v zahraničí vyřazení z chovu a tedy nekvalitní a za minimální
ceny. Na druhou stranu je pravda, že těmto hromadným importům na začátku
devadesátých let vděčíme dnešní oblibě haflingů v ČR. Jako první byla údajně
dovezena březí klisna K305 Lady.
V roce 2007 čítá chovná populace 25 plemenných hřebců a zhruba 400 klisen
(zapsaných v plemenné knize). Navíc je třeba připočíst další těžko
odhadnutelný počet klisen nezapsaných a valachy. Od roku 1994 také
funguje Český svaz chovatelů haflinga, který má v roce 2007 již více než sto členů.

Charakteristika plemene
Původní využití haflinga jako pracovního koně v horách – v lesnictví a
zemědělství – mělo samozřejmě velký vliv na jeho dnešní vlastnosti. Ačkoliv
některé znaky exteriéru, především hrubší kostra, postupně dalším
šlechtěním mizejí, mírná povaha, obratnost, všestrannost, nenáročnost,
ochota k práci a odolnost se naopak i dnešní šlechtitelé snaží upevňovat a
vyzdvihují je jako zásadní klady tohoto plemene. V chovném cíli je nadále
kladen důraz především na harmonickou stavbu těla, konstituční tvrdost a
pevné zdraví. Exteriér, který je u halfinga velmi atraktivní (díky němu je také
tolik oblíben) se pomalu posunuje v závislosti na dnešním využití jako koně
„pro volný čas“ směrem k více sportovnímu typu, tedy jemnější kostře, větší
kohoutkové výšce a důraz je kladen také na správné zaúhlení končetin.
Chovný a šlechtitelský cíl se může v každé zemi malinko lišit, některé státy
kladou větší důraz na ušlechtilost a sportovní využití (Rakousko), jinde je
zase více ceněna všestrannost (Itálie). Přesné znění chovného a
šlechtitelského cíle můžete nalézt v sekci Dokumenty (případně přidat odkaz).

Chov haflingů se již od počátku člení na sedm linií. Rozhodně nelze říci, že by v
současnosti bylo všech sedm linií rovnocenných. V Rakousku by v minulosti
nejvíce zastoupena linie A, která byla ve své době nejslavnější, k této linii
náležejí nejslavnější hřebci, například liz. 101/T Amadeus (nar.1989), který se
stal světovým šampiónem a zřejmě vůbec nejslavnějším hřebcem. V
současnosti se šlechtitelé v Rakousku snaží prosazovat linii M. V Itálii se linie
A prosazuje i nyní jednoznačně nejvíce. Dalšími cennými linie jsou W a N.
Chovatelé v Itálii však na liniovou plemenitbu nekladou přílišný důraz –
důležité jsou vlastnosti konkrétního zvířete.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA